VĚRNOSTI A ZRADY MORAVANŮ

znak Moravy

Ve vlasteneckém dějepisectví 19. století převládla představa , že vztah Čechů a Moravanů je vztahem větví jednoho národa, usazeného ve dvou zemích. Palacký vyložil tuto představu v úvodu k české verzi svého životního díla, které dodnes spoluvytváří naše historické povědomí. Roku 1848 začal psát toto dílo česky a pozměnil jeho starší německý titul Geschichte Böhmens na Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Byla to změna sémanticky velmi významná. Od dob Kosmových do Palackého se psaly dějiny Čech a Moravy odděleně jako dějiny dvou stabilních zemí v rámci různých proměňujících se státních útvarů, respektive říší. Ve všech mnohonárodnostních státech , jako byly říše posledních Přemyslovců, Česká koruna Lucemburků, Jiřího z Poděbrad, Matyáše Korvína, Jagellonců a Habsburků, měly však Čechy a Morava výjimečnou vzájemnou vazbu: pouze v těchto zemích si udrželo slovanské obyvatelstvo početní převahu nad Němci. Proto je označení Čech a Moravy jako „české země" oprávněné.

Teprve v 19. století se však většina moravských slovanských vlastenců rozhodla, že Češi a Moravané tvoří jeden národ. Nad dosavadním zemským patriotismem a tradicionalismem, pod tlakem germanizace , převážilo to, co slovanské Čechy a Moravany spojovalo: společný jazyk, etnický původ, tisíc let života ve společných státech, společná kultura a mentalita a zejména společný historický osud . Tuto aktuální existenciální úvahu, rozhodující pro podobu moderního českého národa, však Palacký promítl do celé minulosti : A skutečně v obou krajinách od věkův, pokudkoli historie stává, vždy a pokaždé jeden a týž národ přebýval, jedna i táž nejvyšší vláda panovala: obě tedy, Čechy i Morava, co národ i co stát, vždy za jedno byly…, protož historie národu českého, má-li důkladna býti, obou krajin, Čech i Moravy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinami obou, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozuměti nelze.

Při vší úctě k Otci národa a jeho historické genialitě lze dnes souhlasit pouze se závěrem, že českým dějinám jedněm [Čech] bez druhých [Moravy] dorozuměti nelze. Historiografická praxe však byla zcela jiná a Palacký ji sám zahájil; Morava se v jeho Dějinách národu jaksi vytrácí. V Tomkově Dějepisu Prahy, který je dějinami Čech (a pro svou přesnost dějinami nejvíce opisovanými), se vytratila docela a do syntéz českých dějin se vrací nesměle teprve v poslední době.

MÝTUS NÁRODA A JEHO POČÁTKU

Není to dáno pouze zlou vůlí a panovačnými choutkami českých historiků, ani jejich nechutí zvládnout moravskou vlastivědu. Je to důsledek neurčitostí moravských dějin. Od Kosmovy kroniky jsou české dějiny dějinami Čech.

Pokud existoval v pravém slova smyslu český stát, byl vždy ovládán českým knížetem a králem a vše podstatné v politice se odehrávalo v Praze. (poz. autora webu: o této tezi se dá pochybovat, je nespočet příkladů, že toto tvrzení není pravdivé) A dějepisectví bylo donedávna především dějepisectvím politickým . Zásluhou Kosmovou mají Čechové jedinečný mýtus původu (příchodu), a tím národních a státních počátků, který měl pro historickou kontinuitu a identitu nedocenitelný význam po celá staletí, kdy mýtus a historie splývaly .

Kosmas vytvořil tento mýtus o příchodu Čechů, o jejich původních mravech, právech, o počátku knížecí moci a o počátcích Prahy s takovou jedinečnou mýtografickou erudicí a literární invencí, že na staletí ukotvil dějiny Čechů do pevného základu, od kterého se mohla odvíjet nejen legitimita českého národa a státu na jeho území, ale i logika jejich dějin .

Po celá staletí Kosmův mýtus počátků nikdo nezpochybňoval, a tak přešel nejen do národního, ale i do evropského povědomí. Nikdo také Kosmův obraz nezměnil; Dalimil, Aeneas Silvius Piccolomini, Hájek a barokní historikové pouze doplňovali a rozvíjeli Kosmovu epopej.

Ještě Balbín přivedl na horu Říp v družině praotce Čecha přímé předky českých šlechtických rodů své doby. Také romantika se loučila s Kosmovým mýtem počátků jen těžko a řadu jeho prvků do svých výkladů národa přejala. Například představu ducha národa, který se na počátku projevuje ve své čisté podobě. Tak se mohla stát láska ke svobodě, s níž se u Kosmy v době počátků Čechů stále setkáváme, jedním z určujících znaků ducha starých Čechů. Protože se jednalo o obecného ducha slovanského, mohl Palacký právem psát o počátcích Čechů a Moravanů jako o jednom lidu stejného demokratického ducha a ušlechtilých mravů .

Moravané svůj mýtus počátků buď neměli, nebo byl ve středověku zapomenut a potlačen . Možná že je to jeden z důvodů, proč měli vždy potíže se svou identitou a proč se nevyvíjeli směrem k národu. A po celá staletí neměli a nepěstovali své dějiny, i když měli daleko skvělejší historické kořeny než Čechové : říši Markomanů a pak říši Mojmírovců, jeden z nejmocnějších států střední Evropy 9. století s legendárním „králem Svatoplukem".

A na počátku církevních a kulturních dějin je epochální událost slovanské bohoslužby, písemnictví a jazyka. To vše je ve středověku téměř zapomenuto, protože kontinuita dějin Moravy byla koncem 9. a počátkem 10. století násilně přerušena invazí Maďarů do střední Evropy. Z Moravy zůstal v paměti a ve vědomí jen jeden důležitý prvek kontinuity a identity: její jméno, „terra Moraviae". Dlouho zde chyběl politický nebo církevní subjekt, který by měl zájem dějiny země jako politického útvaru pěstovat.

Od počátku 11. století se stala Morava trvalou součástí státu českých Přemyslovců, kteří, pokud existovala, tradici moravského státu spíše potlačovali . Obnovená moravská církev, olomoucké biskupství, byla lenním knížectvím Přemyslovců a přejala v polovině 12. století z Čech státní kult sv. Václava, jemuž je zasvěcena biskupská katedrála. Pokusy vytvořit a udržet na Moravě přemyslovský nebo lucemburský markrabský dvůr, který mohl být místem historické práce, ztroskotaly. A tak se vynořuje mýtus původu Moravanů až u humanistů a skvělý počátek dějin Moravy teprve v pracích moderních historiků a archeologů.

Úsvit dějin Moravy se stal v 19. století stejně velkým dramatem vědecké historiografie jako v případě českém. Vedle nové interpretace písemných pramenů vstoupila po druhé světové válce do vědecké konstrukce obrazu počátků Moravanů archeologie. Na konci dvousetletého bádání a diskusí o počátcích jsou dnes práce Dušana Třeštíka. Myslím, že zachránil z dějin Velké Moravy pro české dějiny vše, co se zachránit dalo. Nejprve nebyl jeden národ, nýbrž dva západoslovanské velkokmeny: Češi a Moravané. Moravané začali budovat svůj středověký družinný stát jako první a tento stát posloužil Čechům při „budování státu" jako občasná opora a vzor. Pokud bychom uvažovali v kategorii geneze, patří Morava do geneze českého státu jako jeho dočasný stupeň a trvalá část. Představa národní jednoty od samého počátku se však stále do historicko-politického diskurzu a vytváření historické paměti vrací. A s ní i problém vztahů Čechů a Moravanů , jejich vzájemných „zrad", a snaha historické rozdíly „likvidovat".

NEJSME VAZALY ČECHŮ

Vyhnáním polských posádek ve dvacátých letech 11. století ovládli Moravu definitivně Přemyslovci a museli řešit otázku, jak tuto zemi začlenit do organizace svého panství — regnum — státu.

Nejdříve vytvořili na Moravě tři přemyslovská knížectví (úděly) jako apanáž mladším synům českého knížete Břetislava a jeho potomkům. Každý Přemyslovec měl ovšem nárok na vládu v celém rodinném „panství" a podle stařešinského principu měl po smrti českého knížete nastoupit na pražský kamenný knížecí stolec nejstarší žijící Přemyslovec. Stařešinský princip však nebyl dodržován, protože vládnoucí český kníže měl vždy tendenci prosadit jako svého nástupce vlastního syna nebo bratra a z moravských údělníků učinit vazaly.

Tak jsou 11. a 12. století dějinami vnitřních bojů mezi Přemyslovci, nikoliv mezi Čechy a Moravany. Tři moravské přemyslovské úděly se prozatím nespojily v jeden celek. Sjednocení země komplikovalo i obnovené biskupství s církevní kompetencí pro celou zemi (církev byla vždy důležitým faktorem jednoty Moravy jako země). Olomoucký biskup zůstával leníkem českého knížete a jakýmsi jeho rezidentem. Rozdrobením Moravy byl také komplikován vznik „zemské obce", která v Čechách existovala snad od počátku přemyslovské vlády a zemského práva. Teprve civilizační změny 12. a 13. století (a redukce Přemyslovců na jednu rodinu) vedly k správnímu sjednocení Moravy. Počátkem 13. století vymřeli moravští údělníci a král Přemysl Otakar I. předal vládu ve sjednocené zemi svému mladšímu bratru Vladislavu Jindřichovi jako přemyslovskou dědičnou sekundogenituru. Země si podržela titul markrabství, získala znak a pevné místo v politické struktuře přemyslovského státu i Římské říše. Měl zde vzniknout knížecí dvůr.

V době markraběte Vladislava Jindřicha se na Moravě objevují genealogicky zjistitelní předkové moravských panských rodů. Z velké části jsou to členové českých rodů z markraběcí družiny. Získávají dědičnou držbu svých panství a genealogickou stabilitu. Zbývá, aby se zformovali v „zemskou obec" se zemským právem, institucemi a svobodami. V Čechách tvořila zemská obec vždy celek spolu s knížetem a pak králem a s ním byla nositelem státnosti a české identity.

Analogický proces měl po vzniku markrabství probíhat i na Moravě. Chyběl zde však nejdůležitější prvek kontinuity a koncentrace — knížecí dvůr. Během 13. století se žádnému moravskému markraběti nepodařilo založit trvalou dynastii. Navzdory tomu však v této době moravská zemská obec jako politická reprezentace země vznikala, jak ukazuje řada indicií. Do „velkých dějin" ale tato obec vstoupila až v době konfliktu české zemské obce s posledními Přemyslovci a Janem Lucemburským, a to společně s českými pány. A ještě dříve než Čechům se jí podařilo získat Magnu chartu zemských svobod. Roku 1323 potvrdil Jan Lucemburský Moravanům, to jest jejich šlechtě, daňovou svobodu a to, že do úřadů a královských hradů nesmí být dosazován žádný cizokrajín, ale toliko Moravčic. Toto privilegium museli potvrzovat a rozšiřovat všichni další čeští králové.

Karel IV. se politickou emancipaci zemské obce na Moravě nepokusil zastavit, naopak přispěl k jejímu konečnému institucionálnímu zformování. V polovině 14. století provedl několik reforem státního a právního uspořádání České koruny, ze kterých vzešla její definitivní podoba. Morava byla začleněna do České koruny jako obnovená markrabská sekundogenitura lucemburského rodu a vládu v zemi svěřil Karel IV. svému mladšímu bratru Janu Jindřichovi , vypuzenému z Tyrolska a Korutanska. Sám Karel IV. sjednotil na Moravě zemské právo tím, že spojil starší lokální soudy v jeden zemský soud, a zemi rozdělil do dvou soudních obvodů — cúd, olomoucké a brněnské. Olomoucké biskupství a opavské vévodství zůstaly lény českého krále, ale jak biskup, tak vévoda zasedali na moravském zemském soudu a sněmu. Místa zemských soudců zaujali předáci panských rodů, jejichž počet se stabilizoval asi na dvaceti. Tyto rody tvořily jádro zemské obce a politické subjektivity i identity Moravy. Když roku 1411 vymřela Joštem moravská lucemburská markrabská dynastie, připojil Václav IV. titul markraběte k vlastním titulům a úřad markraběte neobnovil. Vládu v zemi předával český král zemskému hejtmanovi a moravským zemským úředníkům a soudcům, kterými mohli být pouze v zemi usazení Moravané.

Velká chvíle zemské obce na Moravě, která byla spíše panskou oligarchií než stavovskou republikou, nastala v době krize lucemburského státu po smrti Karla IV. a Jana Jindřicha (sedmdesátá léta 14. století), doprovázené krizí papežské církve a císařství. Součástí této krize byla hluboká proměna středověkého monarchického státu. Naprostý úpadek královské moci nebyl způsoben tím, že panští kořistníci a urození i neurození lapkové rozchvátili její majetek, a zničili tak základnu královských financí, ale tím, že se ve střední Evropě z této krize vynořily země jako základní faktory „pořádku", který vládnoucí dynastie přestaly kontrolovat, a tím, že zemské obce přejaly politickou odpovědnost. Z politického chaosu a revoluce nevyvedli střední Evropu monarchové, ale politická odpovědnost stavovských obcí. Důležitým prvkem v tomto úsilí se stal institut „landfrýdů" a sněmovního a soudního „preparlamentarismu".

Morava je v tomto procesu modelovou zemí. První landfrýdy, to jest smlouvy o dodržování míru, pořádku a základních pravidel společenské a hospodářské komunikace, se zde objevily koncem 14. století a v 15. století se znovu a znovu opakovaly.

Zemské obce také nalezly způsob, jak „zakončit revoluci" a obnovit pořádek bez katastrof restaurace, které katastrofy revoluce znásobují. Panští politikové se při obnovování pořádku a míru na svých shromážděních a nedobytných hradních pevnostech rozpomínali na stará práva a státní praktiky a obnovili ústavní řád buď s panovníkem, nebo bez něho. Moravané postupovali samostatněji než Čechové, protože zde nikdy nesídlil dvůr a páni ze svých pevností zemi dokonale a suverénně ovládali.

Ve hře byla ovšem také Česká koruna. Za to, že jako formální státní útvar všechny krize revoluce a doby „bezvládí" a „dvojvládí" (Jiří z Poděbrad — Matyáš Korvín, Vladislav Jagellonský — Matyáš Korvín) překonala, vděčí nejen svým politikům, ale i váze symbolů, zakořeněné nejen ve vědomí zemí, ale i Říše. Byla součástí říšského a evropského pořádku. Přetrvávala ovšem nejen zásluhou korunního vědomí svých zemí, nýbrž i proto, že se stále obnovoval úřad českého krále jako jejího uznávaného vládce a státního symbolu. Příkladem jsou osudy krále Zikmunda a proměny jeho postavení v době revoluce. Jeho zásluhy o kompromis s církví a obnovu jednoty České koruny jsou nesporné. A ke Koruně se znovu a znovu vracely nejen všechny její země, ale i husité, včetně táborů. Volby českého krále, které se během revoluce prosadily, zůstaly volbami krále České koruny a všech jejích zemí.

Právě při volbách a korunovacích českého krále se však projevila základní proměna v postavení zemských obcí jako politických subjektů nárokujících si suverenitu. Ze základů stavby České koruny vypadly dva důležité kameny: reálná síla českého krále a vazalská závislost zemských knížat, čili pouto osobních vazeb a vzájemných služeb a odměn. Řada významných rodů zemí České koruny vymřela. Karel IV. po sobě nezanechal ani ústavu České koruny (na rozdíl od Říše), ani žádné centrální instituce — kromě českého dvora a kanceláře, ani volební řád českého krále jako krále Koruny. Logikou dění byli postaveni do čela Koruny v dobách bezvládí, voleb krále a korunovací stavové Čech. Česká koruna byla metaforicky a symbolicky představována jako bytost, jejíž hlavou byly Čechy se svým králem a ostatní země představovaly údy. Čeští stavové z této metafory vyvozovali pravidlo, že právě oni jsou politickou hlavou Koruny, nositeli suverenity, a že stavové ostatních zemí jsou coby údy vazalové, to jest méně urození a svobodní než Čechové. Proto jen Čechové mají právo volit a korunovat krále celé Koruny, kterého pak ostatní země mohly pouze přijímat.

V 15. století stavové vedlejších zemí tuto metaforu a z ní vyplývající postavení ve státě odmítli.

Ctibor Tovačovský z Cimburka, zemský hejtman a autor autoritativního svodu zemského práva, vyjádřil ve své Tovačovské knize novou situaci ve scéně, jež dlouho symbolizovala politickou rovnoprávnost Čechů a Moravanů a povahu jejich vztahů. Roku 1452 využili Moravané pobytu Ladislava Pohrobka v Brně (mimochodem v této době, pokud víme, se pouze jednou v dějinách vyskytl názor, že by panovník středoevropské monarchie mohl mít stálé sídlo na Moravě), přijali ho za markraběte a slíbili mu věrnost. Teprve po roce byl přijat a korunován za krále českého. Při této příležitosti pověřili Čechové pana Alše Holického ze Šternberka, aby Moravany pokáral.

Pan Aleš prohlásil jménem Čechů: Páni Moravané! Učinili jste všetečně…, že jste prvé krále jeho milost do své země uvedli… nám to neohlásivše, ješto my měli jsme to prvé učiniti a vy nás tím čekati, jakožto úd království tohoto po hlavě jíti. Protož žádáme od vás…, abyste znovu, při přítomnosti naší, krále jeho milost sobě za pána vzali: neb jste vy manové Koruny české.


To neměl říkat. Moravané pochopili jeho slova jako urážku a jejich hejtman Vaněk z Boskovic odpověděl Čechům sebevědomě: Jednali jsme „řádně", protože jsme přijali svého legitimního dědičného krále, jemuž jsme byli od počátku věrni, zatímco vy Čechové jste hledali krále jinde. Slíbili jsme mu věrnost ne v vaší zemi České, ale v naší Moravské… K tomu my se máme, že jsme úd Koruny, ale ve všem urození i v místech a statcích tak svobodní jako vy páni čeští; ale nejsme žádní manové, než svobodní páni tak dobře jako vy páni čeští.

Králova diplomacie nakonec vše urovnala pro tuto chvíli v bratrském sousedském duchu. Čechové se omluvili, uznali postup Moravanů za oprávněný a prohlásili, že Moravané nejsou žádní manové, nýbrž milí bratří a příbuzní a dobří přátelé Čechů.

Problém však zůstal a vracel se při každé další volbě a korunovaci. Scéna z Knihy pana Tovačovského vyjadřuje dvojí pojetí České koruny: státu jako lenního svazku knížat kolem českého krále a z toho vyplývající priority českých stavů, a státu jako federativního svazku rovnoprávných stavovských zemí.

KDO KOHO ZRAZOVAL: ŽEROTÍNSKÝ KOMPLEX

Druhá polovina 15. století a první polovina 16. století je dobou politické hegemonie moravské zemské obce a růstu zemského sebevědomí. Do složení zemské politické třídy pronikli, později než v Čechách, pozemkoví rytíři a královská města a svůj vliv si v ní — na rozdíl od Čech — uchovala i katolická církev. Olomoucký kníže-biskup byl členem panské kurie a opati a kapituly spolu s městy tvořili kurii „komory".

Zemskou politiku vykonávala řada významných hejtmanů z rodů Kravařů, Cimburků, Lomniců, Pernštejnů. Zemským politikům se podařilo nejen zakončit revoluci a zabránit restauraci, ale uchovat trvalý mír i náboženskou koexistenci katolíků a utrakvistů, prosadit češtinu jako úřední jazyk, provést zemi všemi krizemi České koruny jako její autonomní součást. O navrácení Moravy „pod českou pečeť", po období, kdy byla země spravována z budínského dvora Matyáše Korvína, se zasloužil především nejvýznamnější korunní patriot poslední třetiny 15. a počátku 16. století, Vilém z Pernštejna. Od Palackého se mu dostalo uznání jako největšímu politikovi po Karlu IV.

Zemským politikům se podařilo zvládnout bez větších otřesů (kromě obvyklých sporů s Čechy o volbu a korunovaci) nástup Habsburků a náraz německé reformace. Od poloviny l6. století vyvstával před zemskou politikou nový osudový problém: jak se zachovat a jaké místo zaujmout v procesu vzniku moderního státu. Přijmout centralistický a katolicko-absolutistický model, který začal prosazovat Ferdinad I., anebo trvat na proměně lenního svazku v konfederaci autonomních zemí České koruny, respektive střední Evropy? Právě pro toto osudové století byla v českém dějepisectví dlouho nahrazována chladná analýza společenských a politických procesů, mocenské logiky, mentality, práva a činnosti významných osobností moralistní ahistorickou teorií zrad .

Té první se měli Moravané dopustit na Češích při jejich pokusu o revoltu proti Habsburkům v letech 1547—1548. Nevyslyšeli žádost svých českých souvěrců, aby vyslali vojenskou pomoc do západních Čech, a v duchu teorie legitimity zůstali věrni svému habsburskému králi. Po zhroucení odporu zasedli Moravané v soudu nad českými rebely spolu s panovníkem a zástupci vedlejších zemí. Jejich zemský hejtman, evangelík Václav z Ludanic, se pouze snažil zabránit bojům o Prahu a mírnit tresty. Morava si tímto postojem upevnila své svobody, především náboženské, a odrazila Ferdinandův pokus o jejich omezení. Stala se azylovou zemí náboženských uprchlíků a stavovský model udržoval v zemi nadále tolerantní ovzduší.

Spolu s rozvojem humanistické vzdělanosti se konečně objevuje i zájem o minulost země a snaha posílit politickou identitu a zemské sebevědomí historicky. Koncem 16. století zadal Karel starší ze Žerotína mladému Komenskému úkol zpracovat počátky Moravanů a genealogii prvního panského rodu Moravy té doby, Žerotínů. Biskup Stanislav Pavlovský pověřil prací na dějinách země, jejích institucí a na genealogii šlechtických rodů polského katolického emigranta a zkušeného genealoga, Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Zatímco Komenského práce zůstaly v rukopise, který se nedochoval a víme o něm pouze z poznámek barokních historiků, vyšla kniha Paprockého Zrcadlo slavného markrabství Moravského roku 1593 tiskem.

Humanistické dějepisectví vstoupilo do kultury s výzbrojí filologické kritiky, která je však uplatňována především na církevní texty a na falza důležitá pro dějiny církví. Současně je to zlatá doba mytologie, jež ovládne počátky světských dějin a genealogii. A také doba, kdy se myšlení stále pohybovalo ve velmi vágním poli analogií.

Díky slovní paronymii Markomané — Moravané jsou konečně objeveny i skvělé počátky Moravanů, protože se dostávají do doteku s antikou. Moravané jsou ztotožněni s Markomany, a tak jsou Markomané a jejich náčelníci z doby markomanských válek s Římany prvními králi Moravanů. Velká Morava a markrabství na ně historicky navazují. Paprocký používal názvu Moravané dokonce pro Markomany a obě jména libovolně střídal. Vyšší stupeň poznání počátků Moravanů přinesly ve druhé polovině 17. století práce Tomáše Pešiny z Čechorodu, zakladatele novodobého moravského dějepisectví. Uchoval kontinuitu Moravanů s Markomany a dějiny Markomanů vylíčil na počátku svého Moravského Marsu na základě dobré znalosti antických autorů. Přivedl na Moravu v 6. století Slovany a položil základy studia dějin Velkomoravské říše a markrabství v duchu soudobých paradigmat. Na konci své autonomie tak má Morava konečně jasný obraz počátků svých dějin a jejich kontinuity do současnosti. Ke cti Pešinově, který je zdrojem moravského historického sebevědomí až do 19. století, je třeba dodat, že samostatné dějiny Moravy začleňuje do dějin České koruny. Byl ostatně svým původem Čech a patřil k Balbínovu okruhu.

Na konci dějin moravské zemské autonomie je tragická a pozoruhodná osobnost moravského pána, hejtmana, politika a intelektuála Karla staršího ze Žerotína. Právě s ním je spojována největší „zrada" Moravanů na českém státě a národě. Klade se mu za vinu, že ovlivnil Moravany, aby se nepřipojili okamžitě k českému stavovskému postání roku 1618. Tak zůstala Morava opět loajální ke katolickým Habsburkům a zavinila, že povstání ztratilo rozhodující čas, kdy mohlo Ferdinandovi II. diktovat politicko-náboženské podmínky. A přitom byl Žerotín vůdcem jednoty bratrské, měl spojení s kalvínskou evropskou scénou a byl obhájcem nejen zemských, ale i stavovských svobod. Ještě Robert Kalivoda rozvíjel teorii „žerotínského komplexu" jako sérii osudových selhání české politiky v rozhodujících okamžicích dějin, kdy je třeba jít do boje i za cenu všech rizik, o kterých Žerotín věděl více než kdokoliv jiný v jeho táboře.

Je to jistě zajímavá úvaha pro teorii a filozofii dějin, jak je tomu vždy u Roberta Kalivody, ale nebere v úvahu skutečnost, že právě v této době Moravané nebyli Čechy a že jejich politika nemusela následovat bez předběžné dohody každý fait accompli Čechů. Možná, že se Žerotín jako politik dopustil opravdu osudné chyby, a to té, že nezapomněl na „zradu", které se podle jeho názoru dopustili Čechové na svých přirozených evangelických i stavovských spojencích, když se v době „bratrského sporu" císaře Rudolfa II. a arciknížete Matyáše nepřidali na stranu stavovské konfederace převážně evangelických stavů středoevropských zemí. Moravané tehdy provedli v zemi převrat a svrhli zemskou vládu Rudolfových katolických úředníků. Snad je legitimní i Žerotínovo moderní přesvědčení, že víra je věcí vnitřního vztahu člověka k Bohu a nemá být zavlékána do politických sporů a válek. K tomu ho přivedly osobní zkušenosti i meditace, ve kterých se projevuje jako moderní manýristický intelektuál, který je k politice skeptický a snaží se pouze o to, aby dodržovala právní principy, k nimž patří legitimita. V žádném případě není Žerotín zrádcem svého národa, který ve své moderní podobě stále ještě neexistoval.



Problém autonomie země Moravy v rámci českého státu se objevuje znovu a znovu, zejména v době jeho krizí, a zrady Moravanů nadále vystupují v roli historického strašáka, nejraději krojovaného. I když tento strašák občas provolává na moravských náměstích „nejsme Češi", neměl by být potlačován tím, že se budou nadále omezovat na všechny projevy moravského patriotismu jako „separatismu" a budou se ignorovat reálné dějiny této země . Po roce 1959 byly zrušeny zbytky moravsko-slezské zemské samosprávy, ale jméno země se udržovalo alespoň v názvech moravských krajů, respektujících v podstatě zemskou historickou hranici. Po posledních reformách mizí slovo Morava z pojmenování krajů, ale zásluhou pilné snahy pražských médií a politiků i z geografického názvosloví. Stále častěji slyšíme a čteme místo slova Morava absurdní slovní spojení „východ Česka". Takže Uherské Hradiště dnes leží ve východním Česku, ne-li ve východních Čechách. Pokud tato praxe zvítězí, bude to projev konečného vítězství historického, kulturního a zejména mediálně-politického ignorantství.



Literatura: D. Třeštík, Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871, Praha 2001; J. Válka, Dějiny Moravy I a II, Brno 1991 a 1995; L. Jan, Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, Brno 2000; M. Wihoda, Přemyslovská Morava v dějinách českého státu, in: Dějiny Moravy a Matice moravská. Problémy a perspektivy. Sborník příspěvků z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. listopadu 1999 v Brně, Brno 2000, s. 93–107; F. Kavka, Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského, Český časopis historický 88, 1990, s. 225–251; J. Pánek, Proměny stavovství v Čechách a na Moravě v první polovině 16. století, Folia historica bohemica 4, 1982, s. 179–217; T. Knoz, Absolutismus nebo „absolutismus"? K dějinám jednoho pojmu, Časopis Matice moravské 121, 2002, s. 451–484.

Zdroj: Josef VÁLKA (nar. 1929), profesor starších českých dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se dějinami společnosti a kultury pozdního středověku a raného novověku a dějinami dějepisectví. Svá studia dějin Moravy shrnul do dvou svazků Dějiny Moravy I a II. (1991, 1995)





Copyright © 2017, Jindřich Bíža
mail na autora webu   email

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich