Seznam hradů a zámků JmK Přidat komentář    

Pověsti z hradů a zámků: Veveří - Jihomoravský kraj

Pověst je často veřejností chápána jako slovesný záznam reálné události, nicméně pravdivým záznamem reálné historické události není a vždy je potřeba ji vnímat především jako uměleckou fikci - i když v jejím základu může být obsažen pravdivý příběh

Sirotčí hrádek



O založení hradu Veveří

V Brně žil mladý vévoda, Konrád se jmenoval. Rád se proháněl za zvěří. Tenkrát byly zdejší lesy plné daňků, jelenů a divokých vepřů a svahy Špilberka a Kraví hory zněly halasem lovců, štěkotem psích smeček a zvuky lesních rohů, když se vévodova družina hnala přes Žabovřesky do hustých lesů za Komínem.

Jednou se vévoda vydal do lesa s několika dvorskými lovci, uviděl krásného daňka, pustil se s chrtem za ním, na všecko zapomněl - a zabloudil. Začal troubit na lovecký roh, volal, ale nadarmo: byl tak daleko v lese, že ho lovci nemohli slyšet. Mladík si řekl: "Nic nezbývá, musím se z lesa dostat sám." Prodíral se houštím, les byl čím dál temnější a hustší, že si musel klestit cestu mysliveckým mečíkem. Šel dlouho, dlouho, až se konečně dostal do údolí a tam se kroutila černá řeka. Celý utrmácený si sedl pod vysokou strmou skálu do mechu a usnul. Zdál se mu krásný sen: Na strmé skále nad řekou se vypíná hrad, v jeho síních se rozléhají lovecké písně, z nádvoří se ozývá hlahol lesních rohů. To je něco pro vévodu! Už vešel do loveckého zámečku, už se chystá pojíst a popít - vtom, jaká škoda - procitl! Vyrušilo ho jakési šustění v chrastí. Lekl se, že je to vlk, rychle vstal a sahal po meči do pochvy. Ale nebyla to dravá šelma. Z houští vyběhl černý chrt a rovnou k vévodovi. "Co to neseš, ukaž," usmál se vévoda. Chrt nesl v hubě veverku. Vévoda se rozhlédl a uviděl veverek celé tucty. Utíkaly před ním a před chrtem, rychle skákaly na skálu a šplhaly do výšky. A mladík opět zapomněl na únavu, nevzpomněl si, že se chýlí k večeru - a pustil se s chrtem za veverkami. Už byl v půli skály a tam narazil na poustevnickou chaloupku. Stařičký poustevník ho uvítal, uvařil mu polévku s petrželí a pohostil krajícem ječného chleba a hrudkou kozího sýra. Vévoda povídá: "Vyveď mě z lesa na cestu - dobře ti zaplatím." "Kam bys v noci šel? zeptal se poustevník. "Lehni si do komůrky na medvědí kůži - a ráno tě doprovodím."

Když se rozednilo, vévoda vstal a prosil poustevníka: "Rád bych se podíval nahoru na tu skálu!" Vyšplhali na skálu a vévoda se rozhlédl přes kopce a obory a viděl široko do zalesněného kraje. To by bylo místo pro odpočinek po tuhém lovu! Znovu si vzpomněl na svůj sen a řekl: "Postavím zde hrad a jmenovat se bude Veveří, to podle těch veverek. Teď mi ukaž cestu - je na čase se pustit domů." Ve dvou letech byl nad řekou Svratkou hrad skutečně vystavěn. Má devět věží. Kdo nevěří, ať tam běží.



Stříbrní apoštolové

K hradní kapli na Veveří se připínají pověsti o templářích a 12 stříbrných apoštolích.

Po kapitule templářů, již roku 1304 předsedal sám velmistr řádu Jakub Molay, stavěno bylo tisíci rukou po plná dvě léta u hradu i v něm, a přece nebylo nic viděti než kostelíček, jenž u hradu stojí. Zedníci musili ráno, jdouce do práce, vejíti do kostelíka, tam sestoupiti otvorem do podzemí, dát si zavázat oči, několikrát sebou zatočit a pak je vedli dále. Dlouho byli sem tam voděni, až na neznámém místě jim rozvázali oči, aby mohli pracovati. I kámen byl lámán pod zemí a stavěno bylo na míle cesty uvnitř země. Četní pracovníci, kteří do těch skrýší byli zavedeni, nikdy se již nevrátili.

Tehdy se dověděli templáři na Veveří neprozřetelným mluvením abatyše tišnovského kláštera, že v Porta coeli jsou ukryty nesmírné poklady a mezi nimi i veliké sochy 12 apoštolů z čistého stříbra, jež vévoda Břetislav s ostatky sv. Vojtěcha z hnědenského kostela v Polsku do Čech přinesl a schoval v kostele v Staré Boleslavi. Odtud se dostaly za královny Konstancie do tišnovského kláštera, jejž ona založila. Pokladů těch mělo býti užito jen se svolením papeže ve prospěch církve. Velmistr templářů, chtěje se jich zmocniti, navedl opata zbraslavského, aby krále Václava III. přiměl k válce s Polskem. Když potom Václav táhl do Polska a prodléval v Olomouci, přišlo tam poselství z tišnovského kláštera, aby mu nabídlo poklady tam chované k vedení svaté války a odevzdalo mu od nich klíče. Král v noci na 4. srpna 1306 byl vrahem od templářů vyslaným zabit a klíče od pokladů mu vzaty. Ještě téže noci vnikli templáři do tišnovského kláštera a příští noci jelo 12 vozů k Veveří. U kostela se zastavili. Z každého vozu vystoupila jeptiška zahalená v bílém hábitě a hned po ní byla vynášena z téhož vozu jiná osoba, též bíle zastřená a velmi těžká (stříbrný apoštol). Vše provázeli templáři do kostelíka. Konečně za poslední osobou se kostelní dveře zavřely. Vozy odjely na hrad Veveří. Jednou prý udeřil do věže blesk nad hradními vraty a srazil kovovou báň s pávem nad ní upevněným. Mezi zbytky zpražených spisů, uložených v ní od dob templářů a jež prý obsahovaly krásné památky, nalezen byl seznam velkých pokladů, mezi nimiž byly i sochy 12 stříbrných apoštolů v životní velikosti. Sochy prý byly z čistého stříbra z dolů nedaleko dědiny Javůrku. Bylo tam udáno, že purkrabí hradu může jich užíti jen k znovuvystavění hradu Veveří, kdyby pyl pobořen válkou nebo jinými pohromami. Místo, kde poklady jsou uloženy, označovala tato poznámka:

"Nyní ale chová poklad páv,
když den noci nějmíň délkou práv,
když na celém patnáctá je orloji
ohon páva na pokladu postojí."




O zlém správci

To nám vykládal náš dědeček. V zimě večer, když se ve Veverské Bítýšce drhlo peří, semlelo se všecko možné, a dědeček byl písmák a všelicos věděl.

To prý se stalo, když se ještě chodilo na roboty. Na hradě Veveří byl jednu dobu zlý správce a veliký surovec. Když najednou umřel, pohřbili ho, jak to tenkrát bývalo zvykem, na hřbitov u kostela blízko hradu. Ten kostel byl v těch časech farním kostelem pro Veveří a Hvozdec.

Na druhý den po pohřbu se rozkřiklo, že pana správce našli vyhozeného za zdí kostela. Lidi říkali: "To je trest za všecko zlé, co spáchal." Tak poddaní ho museli znovu zanést na hřbitov a pohřbít. Ale co na to povíte, příští den ležela rakev zase za zdí. To už se o té věci začalo vykládat po celém okolí a nikdo nemluvil o ničem jiném. Posvěcená země prý nechce přijmout tělo zlého člověka. Tenkrát se na takové věci moc věřilo.

Ale drábi zase donutili lidi, aby jej pohřbili znovu. To už si všichni mezi sebou povídali: "Ani tentokrát ho země nepřijme. Uvidíte, že ho zase vyvrhne!" Všichni čekali, co se stane - ráno ležel proklínaný správce zase za hřbitovní zdí. Taky ho potom pochovali jinam, na samý vrchol skály proti hradu, a to místo, kde leží, označili železným křížem.

Taky se v okolí povídalo, že každou noc jezdíval lesem kolem Veveří ohnivý kočár s bezhlavým kočím a za nimi běžel pes ohnivým jazykem. To prý se tam po smrti zjevoval proklínaný správce.



Jak se adjunkt polekal

Náš dědoušek kamarádil zamlada s jedním adjunktem, co bydlel na hradě Veveří. Ten milý adjunkt se tuze rád napil a kolikrát se vracel domů zpitý, že neznal světa. Ale jedenkrát se v hospodě jaksi pohádal a utekl dom ještě střízlivý. Přišel teda, lehl si a spal. Ale v jedenáct hodin ho najednou probudila velikánská mela, vedle ve světnici se ozýval rámus, jako by tam kolik koní tlouklo kopyty. Adjunkt se polekal, ani nedýchal. Ty rány se opakovaly znova a znova, a trvalo to až do jedné s půlnocí.

Hned druhý den ráno přišel adjunkt za naším dědečkem a prosil ho: "Ty, Francku, ty se ničeho nebojíš. Pojď, prosím tě, dneska se mnou spát. Já mám strach!" A Všecko dědečkovi pověděl. Náš dědeček pocházel z Hvozdce - byl veselý člověk a ničeho na světě se nebál. Když mu to adjunkt vykládal, jen se usmál a v duchu si myslel: Aha, včera ses zase napil a slyšel's kdovíco. Ale neříkal nic a večer se s ním vydal na hrad. Lehli si v adjunktově světnici a čekali co bude. A dočkali se! Takhle v jedenáct hodin to začalo. Ve vedlejší světnici se ozýval rámus jak z konírny. Adjunkt se jenom krčil. Zato dědeček si dodal odvahy a vstal. Skočil ke dveřím, otevřel je dokořán - rozhlíží se, nevidí nic. Najednou se ty rány ozvaly dál, z vedlejší světnice. Přinda tam, nikde nikdo, světnice prázdná. Tak dědoušek běžel honem i tam. Víte, že tam zase nic nebylo! V celé jizbičce klid, ničím ani hnuto.

Tak dědeček chodil za tou melou až do jedné hodiny a teprve pak to všecko přestalo. Jak když utne. Prošel celý sklep a půdu, jak ho to vodilo z jedné místnosti do druhé, ale nic nevypátral. Tam, kam vešel, to pokaždé utichlo - a bouřilo to zase vedle jako zběsilé. Byly to hrozné rány, jako když stádo koní tluče kopyty do zdi. Vrátil se zpátky do světnice za adjunktem, ten ležel schovaný pod duchnou, a povídá mu: "Kamaráde, tady se dějí moc divné věci." To se rozumí, dědoušek už tam víc nešel spát! On se, pravda, ničeho na světě nebál, ale to bylo už i na něho moc.



Zazděná paní na hradě Veveří

Kdysi dávno se stalo, že k jedné brněnské stavbě přijel černý kočár a z něho vystoupil jakýsi vznešený pán v širokém klobouku a vyhrnutým límcem, že mu do tváře nebylo vidět. Šel rovnou za dohlížitelem, dal mu několik zlaťáků a slušně se ptal: "Mám jednu prosbu! Můžete mně doporučit nějakého spolehlivého zedníka, co by mně udělal malou správku v domě? Dobře mu zaplatím." Mistr mu jednoho vybral, ať jede s ním. Zedník se v duchu těšil na pěknou odměnu. Pán ho zavedl ke kočáru, a jak usedli, hned zakryl okna záclonkami a koně s nimi tryskem vyrazili. Zedníka napadlo, že si ho neznámý pán asi najal na zazdívání peněz a nevšímal si, jakým směrem jedou.

Konečně dojeli na místo. ale než vystoupili, pán mu zavázal šátkem oči, vyvedl ho ven a vodil ho v nějakém cizím domě po schodech nahoru a dolů, z jedné chodby do druhé nejrůznějšími směry. Najednou se zastavili a pán mu strhl šátek z očí.

Zedník se rozhlédl kolem sebe - a obešla ho hrůza! Stál v temné komnatě, v ní stál pokrytý stůl, na něm kříž a dvě svíce. Zedníka napadlo: "Bože, co to jen znamená?" Cizí pán si sdělal klobouk z hlavy a řekl: "Teď přísahej na tomto místě, že všecko, co v tomto domě uvidíš a uslyšíš, nikomu na světě nevyzradíš." Zedník se upřímně polekal. Pak ho znovu napadlo, že ho objednali k zazívání peněz, jak se to v těch časech dělávalo. Ale v příští chvíli poznal, že jde o něco jiného. Do světnice vběhla krásná mladá paní, klekla si před ním a se sepjatýma rukama ho prosila: "Nepřísahej, prosím tě, nepřísahej!" Cizí pán ji chytil za ruce a vlekl ji z jizby ven. Pak za ní zamkl dveře, vytáhl zpod pláště pistoli a řekl mu: "Rozmysli si to dobře! Buď budeš přísahat a uděláš všecko, co ti poručím - anebo už odtud živý nevyjdeš." "Zedník si vzpomněl na ženu a děti, ale přece jen pána prosil, ať ho odtud propustí. "Slyšel jsi, co jsem ti řekl, a můžeš si vybrat. Podruhé ti to říkat nebudu." Zedník poznal, že by odtud živý nevyšel. Tak odříkal přísahu, pán ho vzal za ruku a řekl mu: "Teď pojď za mnou!" Zavázal mu znova oči a zavedl ho do jiné síně, kde byl ve zdi hluboký výklenek. V něm stála spoutaná ta mladá paní a zedník ji musel zazdívat. Paní prý usedavě plakala a její slzy mu padaly na ruce a on plakal s ní. Ale pak ho napadlo, jak by jí přece jen pomohl! V jedné chvíli jí dal mrknutím oka znamení, že jednu cihlu nechá jen tak volně vloženou, aby se mohla uvolnit loktem - a že se neudusí.

Když to bylo, pán mu zase zavázal oči, zavedl ho do kočáru a jeli zpátky.

Jezdili s ním dlouho sem a tam. Pán na něj pořád dával pozor, ale v jedné chvíli se zedníkovi podařilo vyhlédnout zastřeným oknem. Poznal, že jedou hustými lesy, a podle směru hádal, že by to mohlo být někde v okolí Veverské Bítýšky a hradu Veveří.

Konečně kočár zastavil. Byl už pozdní večer. Pán zedníka vystrčil ven z kočáru, hodil za ním měšec dukátů a zavolal za ním: "To máš za svou práci. Ale pamatuj si na svou přísahu!" Kočár tryskem odjel a zedník se rozhlédl - stál právě před staveništěm, odkud ráno vyjel. Utíkal za vozem ruce vzhůru, ale ze už byl vprachu.

Zedník byl poctivý člověk a ještě nikdy daný slib neporušil. Ale má vynucená přísaha větší cenu než lidský život? Když si všecko rozmyslel, vzbouřil lidi a stráže a všichni se vydali hledat to místo, kde se věc udála. Hledali bez oddychu celou noc, až se dostali k hradu Veveří a tam zedník volal: "Tady bo to mohlo být, ty schůdky určitě poznávám!" Vnikli do hradu, dlouho hledali, než našli onu komnatu a v ní čerstvě vyzděnou stěnu. "To je má vlastní práce," vykřikl zedník. Mladou krásnou paní našli ještě živou, ta volně položená cihla jí zachránila život. To se ví, vytáhli jí z jejího vězení polomrtvou hrůzou. Ale měl ten zedník šťastný nápad.



O bezedné studánce

Ty bezedné studánky jsou vlastně tři, leží mezi Veveřím a Hvozdcem. Všechny tři jsou na rovině, kousek od sebe a pěkně kulaté. Tam v těch místech se děly všelijaké věci!

Náš dědeček se jednou pozdě večer vracel od děvčete. Tenkrát byl ještě svobodný a chodil za babičkou. Bylo to v lednu, smetal se sníh a mrzlo, až praštělo. Tak asi o půlnoci došel k těm studánkám. Všude dokola leželo dost sněhu a lesklo se náledí - jen ty studánky se černaly a bylo je všechny tři dobře vidět. Dědeček si řekl, že je obejde a půjde po cestě dál. Ale najednou nemohl! Za nic na světě nebyl schopen se od studánek dostat a pořád chodil kolem a kolem, jako by překročil bludný kořen. Co měl strachu! Všude bylo kluzko, nohy mu ujížděly a vysoký sníh visel z břehů nad vodou. Tak nevím, mám jít dál, nebo nemám? A tak chodil a chodil, už ani nevěděl, jak dlouho, motal se po samém krajíčku vody a měl strach, že do ní spadne.

"Copak děláš, Francku? Co tady zpouzíš, dyť zmrzneš!" V té chvíli jako by z něho všecko spadlo. Vyběhl k nim nahoru, tak se drkotal, jak mu bylo zima, a povídal: "Tomu neuvěříte, já jsem se od Bezedných studánek nemohl dostat. Jak kdyby mě něco silou mocí drželo, nebo co." Tak jim to všecko vykládal, co se mu stalo. Však ho taky všici viděli, jak se tam točil pořád dokola. Tuze se divili, že do studánek nespadl, však se jeho šlápoty kroutily těsně kolem břehů a jako zázrakem se jim vždycky vyhnuly. Byl to div!

V těch místech moc strašilo.



Jak strýc Antonín zahnal lupiče

V hlubokých lesích u hradu Veveří se za starých časů zdržovali lupiči. Žádný člověk si nebyl před nimi jistý; přepadali chodce i lidi na vozech, okrádali je a někdy je i zabíjeli.

Můj strýc Antonín vozíval každý pátek maso na trh do Brna, tak to dělali i ostatní řezníci. Vozili jen to nejlepší a to podřadnější vysekávali ve venkovských krámech.

Tak se jednou stalo, že strýc vyjel už po třetí hodině ráno z Bítýšky, aby se dostal brzy ráno do města. A jak dojel pod hrad, najednou z lesa vyskočil chlap, rovnou na vůz a tahal mu čtvrtku krávy dolů. "Na tebe zrovna čekám," láteřil strýc a rychle sahal po silné lati, co měl vedle sebe připravenou pro každý pád. Praštil milého zloděje, jak se držel vozu, tou latí vší silou po ruce, dal mu jednu, až bolestí vykřikl a hned byl na zemi. Jen to si strýc stačil povšimnout, že měl zarostlou bradu. Na památku strýcovi zbyl na voze jenom uražený prst.

Mezitím vyskočil na voze taky strýcův pomocník, kterého si strýc brával s sebou jako hlídače, a hnal se za lupičem. Toho se zloději lekli, číhalo jich tam v lese víc, a hup, a už byli v prachu.

Raději počkali na jinou kořist.



Víte o nějaké zajímavé pověsti, která se váže k našim hradům a zámkům?

Uvítáme, když nám ji pošlete na e-mail jindrich.biza@seznam.cz


Portál mojeBrno Seznam hradů a zámků JmK

Copyright © 2007-2020, Jindřích Bíža
mail na autora webu   email